INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Letí ten čas, letí. SOLEFALD, rytíři norského avantgardního (post-)blacku, slaví kulaté dvacetiny a k oslavě dávají na odiv osmou řadovku „World Metal. Kosmopolis Sud“. Ten letopočet se přímo vybízí k rekapitulacím a stejně jako předchozí pět stará řadovka „Norrøn Livskunst“ i novinka víc než krok vpřed představuje ukázku konvenčního pojetí tvorby.
I když, konvenčního. Kdo okusil hudební svět těchto bláznů, může neználkovi jednoduše vysvětlit, kde má tato konvence hranice. Cornelius s Lazarem se s tím ani letos nikterak nemažou a míchají dubstep, folk, black metal s kdoví čím. S vážnou tváří neřeší, nakolik tato kombinace pásne a nechá posluchače v tomto barevném koktejlu topit. První poslech je jako vždy radostný, vysoká očekávání téměř okamžitě naplněna a vše se zdá v pořádku do doby, než se naplno projeví nešvar, který již postihl nejednu nahrávku SOLEFALD.
A tím je trvanlivost. Po příjemném šoku a následné aklimatizaci dochází k vystřízlivění. Prvotní fresh efekt střídá pocit všednosti a kolekce těchto různorodých skladeb rázem přestává fungovat. Ten navíc prohloubí znalost diskografie, kdy příliš často přemýšlíte, zda někdo přepnul na „Pills Against The Ageless Ills“ či sáhl do poličky k „Neonism“.
Všechno co je od Bé je dobré
Jedno se však novince upřít nedá. Obsahuje nejlepší moment kariéry. Nejdravější, nejšílenější a nejnávykovější jízdu celé diskografie. Již nepamatuji, kdy jsem naposledy na několik hodin zabřehl u jedné písně, kterou jsem musel sjíždět dokola. „Bububu Bad Beuys“ se to podařilo. Toto dvěstěšedesátijednavteřinové monstrum je ztělesněnou podstatou SOLEFALD. Její kostrou je přísný, ryze blackmetalový riff, na který se záhy lepí rytmická sekce, která rozhodně nevyužívá standardní bicí vybavení. Kohoutí dialog, kokrhající bizardní blbosti ze slov tvořených výhradně z druhého slova abecedy, graduje v ostrou překřikovanou. Dubstepový buchot je posledním dílkem do mozaiky a krásně tuto poctu „Hořící Horní Heršpické Hospodě“ uceluje. Hranice mezi šíleností a genialitou je definitivně smazána.
Zbytek desky však až příliš sedí na prdeli. Vokální souhra ústřední dvojice je jako vždy podepřena kvalitou, ale v dnešní době již nemá čím překvapit. A to se dá aplikovat na celé album. Je dobře složené, vyprodukované, ale chybí mu nadstavba, která bičuje k častějším schůzkám a dá vzniknout přesvědčení, že posloucháte vynikající dílo. Laťka je zkrátka za ta léta příliš vysoko. Ale možná jsem jen zmlsaný z „A Umbra Omega“.
Sumarizující SOLEFALD, předkládající standardní porci své ulítlé muziky. S jednou geniální položkou jako bonus.
6,5 / 10
Cornelius Jakhelln
- vokály, kytary, baskytara, kazu
Lazare Nedland
- vokály, klávesy, syntetizátory
1. World Music With Black Edges
2. The Germanic Entity
3. Bububu Bad Beuys
4. Future Universal Histories
5. Le Soleil
6. 2011, Or A Knight Of The Fail
7. String The Bow Of Sorrow
8. Oslo Melancholy
World Metal. Kosmopolis Sud (2015)
Norrøn Livskunst (2010)
The Circular Drain (2008)
Black For Death - An Icelandic Odyssey Part II (2006)
Red For Fire - An Icelandic Odyssey Part I (2005)
In Harmonia Universali (2003)
Pills Against The Ageless Ills (2001)
Neonism (1999)
The Linear Scaffold (1997)
Jernlov (demo) (1995)
U mě spokojenost. Vyrovnanější než poslední desky mladší deseti roků a tudíž i o chlup lepší. Je to zpěvné, hravé, občas melancholické a zasmušilé. No vlastně SOLEFALD. I když už přišli o své výlučné postavení a málokdo se z nich posadí na zadnici, jako na přelomu tisíciletí, furt je důvod se na jejich desky těšit.
-bez slovního hodnocení-
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.